Marilyn Monroe

Marilyn Monroe

O Marilyn Monroe toho bylo řečeno i napsáno již mnoho, ale přesto zůstává zahalena tajemstvím. Její smrt není a asi nikdy nebude plně objasněna. Pověst sexy symbolu, vytvořená velkými americkými filmovými studii, okouzlila miliony fanoušků a byla tak dobře medializovaná, že silně ovlivnila život a uměleckou kariéru herečky. Její role byly spojeny se stereotypem roztomilé, naivní, ne-li dokonce hloupoučké dívenky, která se s úžasem dívá, jak sukýnka jejích bílých šatiček poletuje a zvedá se díky vzduchu proudícímu z větracího kanálu.

Velice málo se toho ví o herečce Marilyn Monroe, která se zajímala o zdokonalování svých hereckých schopností, o jejím profesním růstu a zájmu o dramatické umění. Marilyn hluboce poznamenalo, že nemohla kontrolovat svůj vývoj, pokud jde o účinkování ve filmu, ani bojovat s image, kterou vytvořila americká filmová studia. Rejstřík jejích rolí nešlo změnit, neboť by to ostře kontrastovalo s obchodní image, která přinášela filmovým studiím velké příjmy. Sama Marylin si povzdechla: „Někteří lidé jsou zlí. Když řeknu, že chci růst i jako herečka, dívají se na mě s podivem. Když řeknu, že se chci rozvíjet, zdokonalovat se, smějí se mi. Svým způsobem nečekají, že bych se mohla dát seriozně do práce.“

Kvůli svému profesnímu růstu se Marilyn podrobí psychoanalytickým seancím, aby se dozvěděla více o sobě samé a o pojmu podvědomí. Velice se snaží, ještě jako mladá dívka, zlepšovat své herecké kvality, čte knihy světové literatury (Tolstoj, Whitman, Milton), navštěvuje přednášky literatury na Univerzitě UCLA, bere lekce herectví, poslouchá klasickou hudbu. Úsilí, které vynakládá, směřuje k dosažení jediného cíle, který má v jejím životě přednost před vším ostatním. Chce se stát hvězdou. Její manželství s Joem DiMaggiem, hráčem baseballu, který ukončil svoji profesionální kariéru, se rozpadá právě z důvodu neshod vyplývajících z jeho očekávání, že Marilyn se bude starat o domácnost a řešit problémy, které manželství přináší, ale Marilyn chce pokračovat za jakoukoli cenu ve své kariéře: „Mnohem více než cokoli jiného chci být velkou hvězdou. Je to něco určitého a jasného.“

Marilyn nemá mnoho štěstí ani v ostatních svých manželstvích. Do prvního z nich vstupuje, když jí je 16 let. K tomuto spojení dochází v důsledku plánů Marilyniny matky, která bere v úvahu finanční výhody manželství. Vlastně celé její dětství je pokryto mrakem nedostatečných financí v rodině, přičemž ona sama je dána k adopci do rodiny, o níž později ve svých vzpomínkách říká, že s ní její členové jednali přísně a s přehnaným chladem. Pak si ji k sobě bere zpět její matka, která však trpí psychickou nestabilitou. Totožnost Marilynina otce zůstává neznámá. Druhé manželství, které Marylin uzavírá s Joem DiMaggiem, končí rozvodem. Třetí pokus je s dramatikem Arturem Millerem, který pro Marilyn napsal scénář k filmu „The Misfits“ (Mustangové), kde se herečka objevuje po boku Clarka Gabla. O Arthura Millera má Marilyn živý zájem, zvláště když v něm vidí velkou osobnost divadla a přitažlivého intelektuála. Manželství se však nevydaří, a to z důvodu velkých rozdílů mezi těmito dvěma osobnostmi, jak řekla i Marilyn: „Pan Miller je obdivuhodný člověk a významný spisovatel, nebylo však možné, abychom zůstali spolu jako manžel a manželka.“ O Millerovi bylo napsáno, že Marilyn vnímal spíše jako iluzi, ideál, a ne jako skutečnou ženu. To potvrzuje i později, po smrti Marilyn: „Bylo skvělé být v její blízkosti, jednoduše vás drtila. Tolik toho nabízela! Připadala mi jako mimořádný úkaz, výjimečná herečka. Byla fascinující, plná originálních poznámek… na jejím těle jsem nedokázal najít jedinou kost, která by byla obvyklá.“

Marilyn vede dvojí život. Žije jako sexy symbol ve světle reflektorů a v soukromí ji rozdírá osamělost a smutek. Začíná být závislá na prášcích na spaní a ke konci kariéry mívá zpoždění celé dlouhé hodiny a někdy ani není schopna vstát z postele a dostavit se na natáčení. Její avantýry jsou spojovány se jmény, jako je Johnny Hyde, Yves Montand, J. F. Kennedy, Bobby Kennedy. Její život se pak stává předmětem skandálu spojeného s odhalením aktů, které herečka nafotila, když byla mladá, a o kterých sama Marilyn říká, že je nafotila, protože potřebovala 50 dolarů na opravu automobilu. I když ji publikum zbožňuje, přesto Marilyn zůstává uvězněna v představě, kterou o ní vytvořila studia, a i když si přeje pustit se do složitějších rolí, toto její přání nikdy nenabude konkrétní podoby.

Veřejnost znala Marilyn jen jako zářivou filmovou hvězdu a vůbec nevěděla, jaká je její pravá osobnost. Marilyn se tohoto zbožnění své osoby chytá, jako by to bylo něco, co ji definuje: „Věděla jsem, že patřím publiku a lidem, ne proto, že bych byla talentovaná nebo krásná, ale proto, že jsem nikdy nikomu jinému nepatřila.“ V souvislosti s jejím talentem herečka šokuje svojí upřímností, když v určitém okamžiku tvrdí: „Nikdy jsem si nedělala iluze o tom, že bych byla velká herečka, věděla jsem, že jsem herečka třetí kategorie. Byla jsem schopna cítit, že mi chybí talent, stejně jako bych cítila, kdybych vespod nosila levné oblečení. Ale, dámy, tolik jsem se toho chtěla naučit, tolik jsem se chtěla změnit, zdokonalit!“

Její smrt přichází nečekaně v roce 1962 v důsledku předávkování drogami. Tajemství, které zahaluje okolnosti její smrti, zůstává neobjasněno dodnes. Ve verších této herečky je velký smutek a najdeme v nich i představu smrti:

„Pomoc, pomoc!
Cítím, jak se blíží život, a ještě více,
když vše, co chci, je zemřít.“

nebo:

"Mohla bych tě jednou milovat
a dokonce ti to říct.
Ale ty jsi odešel.
Když ses vrátil, bylo příliš pozdě
A „láska“ bylo již zapomenuté slovo.
Vzpomínáš si?"

Styl Marilyn nepomíjí, je nehynoucí. Je symbolem věčné ženskosti. Platinově blond vlasy, dlouhé, černé řasy, uchvacující úsměv. To vše se neotisklo jen na rozmanité oděvní kousky, ale i do celosvětové filmové kultury. Z jejích fotografií vyzařuje živý, nesmrtelný duch. Ačkoli byla Marilyn plných tvarů, které dnes odpovídají evropské velikosti číslo 44, zůstává sexy symbolem všech dob.

Roky 1950 až 1960 jsou poznamenány módou šatů, jejichž délka sahá ke kolenům nebo kousek pod kolena. Ženy nosily mohérové nebo vlněné svetry, které sahaly až na boky, i níže, ty kombinovaly s úzkými kalhotami nebo sukněmi ke kolenům. Rukávy šatů a košil byly v tříčtvrteční délce, šaty bez rukávů se dostaly do módy až po roce 1960. Velice často se nosily oděvy ze syntetických materiálů, které byly obvykle na bázi nylonu a kombinovaly se s jinými materiály.

Vlasy se nosily dlouhé, rozpuštěné, natočené na konečcích a se stužkou nebo mašlí. Co se týká líčení, oči byly velice silně zdůrazněny použitím černé řasenky a tužky na oči v černé barvě, na rty se používaly bledé barvy.

Po více než 40 letech od smrti Marilyn o ní můžeme říci, že není jen ženou padesátých let. Bez ohledu na dobu je rovněž symbolem ženskosti: „I'm very definitely a woman and I enjoy it.“ (Jsem rozhodně žena a zbožňuji to.).

Diskutujte o tomto tématu na našem fóru!

Hodnocení článku